KDO ZA NÍ STOJÍ?

Pramenička obecná je  nenápadný vodní mech, se kterým se můžeme nejčastěji setkat v potocích s čistou vodou, kde roste pevně přichycen na kamenech či kusech dřeva. Jeho dlouhé husté trsy poskytují útočiště živočichům, kteří díky nim nacházejí v silném proudu vody vhodné místo k úkrytu či k odpočinku.

Tento jednoduchý popis zdánlivě obyčejného mechu nás přesvědčil o tom, že právě jeho jméno je pro nás a naši činnost nejvýstižnější. A proč?

Protože podobně jako pramenička si chceme uchovat pevnou půdu pod nohama, nenechat se strhávat silným proudem dnešní hektické doby a být inspirací i poučením. K tomu nám je nejen kulisou, ale i zdrojem stále krásná příroda naší malé vlasti.

Lukáš

‚‚Když jsem byl malý kluk, jezdívali jsme každoročně s rodinou vysoko do hor, kde byl můj děda správcem starého srubu. Byl bez elektřiny, bez kanalizace, nebyl tam ani signál a pro vodu se chodilo k nedaleké studánce. Vždy jsme tam byli odkázáni sami na sebe a to se mi moc líbilo. Až mnohem později jsem si uvědomil, že mě strávené dny na srubu v krásné a člověkem téměř nedotčené přírodě velmi formovaly a naučily mě, co je to dobrovolná skromnost.

Také mě můj táta často brával do Těšína, jeho rodného města a historického centra naší „rozdělené“ malé vlasti. A tak se ve mě u studny Třech bratří či na Górze Zamkowej pod Piastovskou věží probudil velký zájem o její dějiny.‘‘

Terka

‚‚Bydlím v Havířově nedaleko Kotulovy dřevěnky, a když jsem byla malá, měli jsme hned pod ní malou zahrádku, kam jsme s mamkou a taťkou pravidelně chodili. Příroda mě vždycky hrozně bavila a rodiče jsem už tehdy ‚‚otravovala‘‘ bylinkářstvím, které jsem si otevřela v pokoji. Poskládala jsem si papírové kapsičky, které jsem přilepila na poschoďovou postel a do nich nasypala všechny možné kytičky, které jsem venku našla a předtím usušila. No a pak už jsem jen přemlouvala rodiče ať navštíví moje skromné bylinkářství.

A teď, po několika letech, se vlastně skoro vůbec nic nezměnilo. Jen jsem potkala Lukáše a jeho rodinu, která je stejně ‚‚trhlá‘‘ jako já a díky společné práci se můžu třeba právě u Kotulovy dřevěnky, která mi dětství dělala jenom kulisu, bavit s návštěvníky o bylinkách a životě našich předků a předat jim alespoň kousek toho nadšení, které jsem už jako ten malý špunt uprostřed malé zahrádky měla.‘‘

Jirka

„Nedlouho po pořízení fotografie níže, na které jedeme s mým tátou lanovou dráhou na Czantorii, byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav (1981) a já nechápal, proč se můžeme s mou pratetou vídat pouze přes řeku Olzu (anebo zcela výjimečně jsme dostali propustku) a proč mě ve škole opravují, že je to prý správně Olše. Slovu „hranice“ jsem nerozuměl už vůbec. 

Často jsem pak pozoroval magickou Czantorii z okna dědečkova bytu dalekohledem a nebo i jiná místa „tam“ v Polsku. To právě dědeček, který pocházel z Pastwisk (Rakousko-Uhersko), a měl v Teschen (Polsko) své sourozence, mě seznamoval se svébytnými dějinami mojí malé vlasti, kterou je Těšínské Slezsko. 

Jeho maminka pocházela z hor, Těšínských Beskyd. Dědeček tak díky ní nechodil bylinky na louku anebo hřiby do lesa sbírat – on je potkával a hodně věcí mne při tom naučil. Třeba jak chytat raky, co se dá udělat ze smůly, jak vybělit nalezenou kostřičku veverky v mraveništi… Některé z těch věcí jsou dnes již nelegální, ale v dětství hluboce formovaly můj budoucí vztah k přírodě a ke krajině.

Bylo to působivé a asi tehdy jsem si poprvé uvědomil, že krajina mé malé vlasti, která potřebuje k svému životu pozorovatele, nemá hranice, a že příroda přímo vybízí k tomu, aby byla obdivovaná.‘‘

SPOJTE SE S NÁMI